kalender

 

Stepan Nosek

Biografie

Stepán Nosek (°1975) is een van de meest belovende jonge Tsjechische dichters. Zijn bundel Negativ (2003) stond als beste debuut meteen op de shortlist van de Magnesia Litera Prize 2004; de enige literaire prijs in de Tsjechische Republiek die op tv wordt uitgezonden en dus wat publiciteit krijgt. Verder vertaalde hij hedendaagse Ierse poëzie in zijn moedertaal. Hij is leraar Engels in de Obchodní Akademie en publiceert regelmatig in Tsjechische kunstmagazines. Tijdens zijn verblijf in Villa Hellebosch werkte hij aan het manuscript van zijn volgende dichtbundel Sever (Noord), verschenen in 2005.

Beknopte bibliografie
Vzdálené tóny nadÄ•je, anthologie van moderne Ierse poëzie, Host, Brno, 2000
Negative, Nakladatelství Host, Brno, 2003 Seatown, Opus, 2004

Top

Auteurstekst

Vollezele

Snad az nyní, z odstupu nìkolika mìsícù, zøetelnìji vidím, co pro mne onìch ètrnáct bøeznovy´ch dní ve vy´jimeèném prostøedí domu ztraceného uprostøed Pajottenlandu znamenalo. Bylo to mé první nestudijní, èistì literární stipendium, a byl jsem tak poprvé vystaven zkusenosti, o které hovoøí øada neprotøely´ch writers in residence, totiz pøedstavì, ze - kdyz uz nìkomu stálo za to dát mi tu pøílezitost, neohlízet se na cokoli jiného - teï a tady musím nìco napsat, nìco - a to nutnì - velmi dobrého. Navíc v prostøedí tak nepokrytì krásném - a evokativním, jako je dùm Alexandry Cool ve Vollezele. Tady se pøece musejí psát jen dokonalé, krásné básnì! Nìkolik dnù jsem s touto neodbytnou pøedstavou bojoval - a èas trávil popisováním atmosféricky´ch zmìn v prosté zahradì za proskleny´mi dveømi mé pracovny; ten vy´hled se pro mne bìhem celého pobytu stal jaky´msi ohniskem, referenèním bodem, doèasny´m vesmírem. Stipendijní pobyt asi jako kazdá verze samoty, jako kazdé vystoupení z pøirozeného øádu, mùze nést - kromì dalsích, ménì hledany´ch aspektù - urèity´ druh posunutého, zostøeného vnímání. Zvlástní koncentraci, která pøehodnocuje vy´znamy reálií a se zvy´senou citlivostí registruje obklopující jednotliviny, aby z nich vystavìla strukturu, ve které se dá - by? doèasnì - zít. A takovou strukturou se pro mne stal onen vy´hled do vollezelské zahrady, s trávníkem, jehoz zeleò se bìhem dne mìnila na sto zpùsobù, jednou prudce ozáøená sluncem, jindy slabì svìtélkující po krátkém desti, jindy zíhaná øídky´m snìhem...Ale práce, kterou jsem si s sebou pøivezl, øádka nedokonèeny´ch básní do pøipravované sbírky, pøeklady irského básníka Louise MacNeice - to vse jako by se záhadnì vzpouzelo myslenkám, které se netrpìlivì ubíraly jiny´mi smìry. A pak - kdyz jsem sedìl v zahradì v chladném bøeznovém slunci a otevøel antologii úvah britsky´ch a americky´ch básníkù a pøipadl na sentence Wallace Stevense o skuteènosti v básnictví a vy´tvarném umìní - se to stalo. Jeden z onìch vy´rokù znìl: „Ne vzdy se svìt poskládá do básnì". V tu chvíli jako by k tomu vsak doslo. Najednou jako by ony nesouvislé myslenky zapadly do sebe, nasly své opodstatnìní. Nez jsem do Belgie odjízdìl, nikdy by mne nenapadlo, ze tu budu psát manifesty èi cokoli na ten zpùsob. Ona krátká chvíle na zahradì mne strhla nepøedpokládany´m smìrem. Vy´sledkem byl - kromì pøekladu onìch Stevensovy´ch sentencí, ktery´ jsem pozdìji otiskl v prazském èasopise Souvislosti - následující text:

Dvanáctidílné prosklené dveøe vedou na verandu, zaklopenou vysokou pergolou, jejíz trámy obrùstají holé, svrastìlé vìtve rùzového keøe a vytrvaly´, temnìzeleny´ bøeè?an. Z verandy klesá pohled po nìkolika schodech na podestu se dvìma luisézními vázami, které jej stahují do støedu, kde se rychle roztøístí o mohutnou plochu zelenobílého trávníku. Je bøezen, ve Flandrech snìzí.
Sníh za oknem vytváøí iluzi pohybu, oèi, které jej pozorují, se pohybují opaèny´m smìrem. Pohled snímá tabulka skla a pøedává jej dál, ale uz znatelnì promìnìny´. Tabulka skla je vy´mìr, oko je hranice. Dvojí oddìlení. Oko vymìøuje, propadává se, nechává se vléci, stahuje se zpìt, jeho støed vsak zùstává chladny´. Mùze se pøihodit, ze se propadne do krajiny, ale v poslední chvíli je nìkdo chytí za sos. Alenka pláèe pøed zrcadlem. Tabulka skla je rámec. Oko je míra èlovìka. Krajina se k èlovìku pøiklání jako nepøehledná mnohost, vyzy´vavá konkrétnost. Jako závratny´ opticky´ klam. Teprve za dvojí hranicí se z ní stává svìt: teprve k souètu barev, úhlù, krajù, rozhraní lze pøièíst èlovìka. Tabulka skla je stále chladná. To nemá nic spoleèného s abstrakcí. Abstrakce je nelidská, protoze obchází oko veliky´m obloukem. Vzor bez muselínu je jen prázdná pøedstava. Obraz si zádá rám, tak jako vers vyzaduje formu. Nelze vystoupit z rámce, tak jako nelze vystoupit z postavy. Imaginace je slepá ulièka, protoze "pokraèuje v pøírodì". Míra je mírou vsech vìcí.
(3. bøezna 2005)

Text, ktery´ jsem shodou okolností napsal v den svy´ch tøicáty´ch narozenin, nemá jasny´ zánr ani upotøebení. Jakási pøedèasná - a jistì i trochu protivná - bilance mého zivota s poezií, s obrazy. Ale onen vollezelsky´ okamzik mi pøinesl i jiné pøekvapení: nasel jsem odvahu psát básnì, které se doty´kaly nìèeho, co po léta pronásledovalo a muèilo mou pøedstavivost, co se mi stále èastìji stavìlo do cesty a èeho jsem se z rùzny´ch dùvodù - osobních èi èistì literárních - obával: zaèal jsem se doty´kat nìkolika mìsícù, které byl mùj nedávno zesnuly´ dìdeèek nucen strávit v koncentraèním táboøe Sachsenhausen na pøelomu let 1939 a 1940. A tak jsem se - uprostøed bukolického zátisí domu, ktery´ neodbytnì pøipomíná venkovského sídlo chudsího anglického slechtice jak odnìkud - pøesnì podotkla éterická básníøka Doris Kareva, která dùm po urèity´ èas oby´vala se mnou - z Wuthering Heights, zahrady s jejími ptáky, psy, bazanty a orientální fontánou a lesíku s noèními sy´èky, - zaèal poty´kat s onou nepravdìpodobnou, adornovskou otázkou, zdali je mozné psát básnì po Osvìtimi. A dìjistìm asi desítky básní, jez jsem tu napsal, se k mému pøekvapení stala strohá, oprostìná flanderská krajina my´ch dlouhy´ch bezcílny´ch pochodù do okolí, jízd fiestou na blízkou zeleznièní stanici, mé cesty k moøi do Brugg a Ostende. Krajina zalidnìná strnuly´mi tváøemi z obrazù vlámsky´ch primitivù z Musée des Beaux Arts.


ADORNO

Stìraèe pøehazují monotónní, nadbyteèné zábìry,
u trysek vyrazily èerstvé, namodralé rány,

sníh si uz není jisty´ nièím, ani zemí,
ve vlnách asfaltu se dvakrát opakuje svìt.

A proè se a kdo odsud odtahuje vítr?
A jaky´m labyrintem propadl se zrak,

ze místo kobaltovy´ch plání míjím apelplac
a místo parkovis? a dvorù rudohnìdé rohy barákù?


NIZKÁ ZEMÌ

Tráva opalizující jak svìtla avenuí v èervencovém vzduchu.
Nepokoj svìtel se slévá s obzorem.
Stvoly kukuøice poseèené nízko nad zemí se tlaèí k cestì,
suché, èisté, rudy´m pískem vysypané cestì,
na kterou hledí devìt set vysíleny´ch oèí.


Pobyt ve Vollezele mi tak - pøes mou poèáteèní obavu - poskytl cosi nedocenitelného, perspektivu, o kterou bych jinak patrnì pøisel: vytrzen - a to slovo je tøeba chápat do dùsledku - ze svého zivota jsem právì v samotì tohoto závratnì okouzlujícího místa mohl na chvíli zahlédnout, beze zbytku zakouset, konfrontovat sebe sama. A svobodnì o této konfrontaci psát. A za to Sigrid Bousset, Pietu Joostensovi a Alexandøe Cool, kteøí se tu o mne tak mile starali, dìkuji.

Stepán Nosek
9/7 2005, Cerveny Kostelec

Top
Villa Hellebosch
21.02.05 > 7.03.05

Bookmark and Share Terug